Právník
Karel Pexidr (*1929, Praha) vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde absolvoval v roce 1955. Jeho životní příběh je také zachycen ve sbírce Paměť národa. Jeho právní vzdělání bylo po dlouhou dobu jeho hlavním oficiálním profesním zázemím – zejména v době, kdy mu politické poměry znemožňovaly veřejně působit jako filozof či umělec. Působení v právní sféře mu poskytovalo materiální stabilitu a zároveň určitou míru nezávislosti, která se promítla i do jeho filozofického a kulturního postoje.
Vliv politické situace
Kvůli svému takzvanému „třídnímu původu“ byl v roce 1951 nucen přerušit studium a absolvovat tříletou službu u Pomocných technických praporů (PTP) – tehdy formy pracovního nasazení pro osoby považované komunistickým režimem za politicky nespolehlivé. Teprve po politickém uvolnění v roce 1954 mohl dostudovat a získat právnický titul.
Jeho původní ambice stát se advokátem – po vzoru svého otce, významného plzeňského právníka – nebyla naplněna, protože advokacie byla v té době silně omezena a regulována státem. Namísto toho pracoval jako podnikový právník v různých organizacích, převážně mimo oblast politického vlivu.
Právní činnost
Pexidr se zaměřoval zejména na smluvní agendu, občanské a majetkové právo, později i na problematiku restitučních nároků. V 90. letech 20. století po sametové revoluci se aktivně zapojil do vyřizování restitučních řízení – jak vlastních, tak přátel a klientů. Nabízel právní pomoc v oblasti navracení majetku zkonfiskovaného během totalitního režimu a byl v této oblasti uznávaným a spolehlivým konzultantem.
Jeho právní myšlení, silně ovlivněné logikou a filozofií práva, se vyznačovalo přesností, racionálním odstupem a důrazem na etiku. Právo pro něj nebylo jen technickou disciplínou, ale nástrojem hledání spravedlnosti a odpovědnosti.
Skladatel
Karel Pexidr byl vedle své literární a filozofické činnosti také významným českým hudebním skladatelem. Jeho kompoziční práce zahrnuje široké spektrum forem a žánrů – od klavírních miniatur až po orchestrální a vokální skladby. Hudbě se věnoval celý život, zprvu v ústraní, mimo hlavní proud české hudební scény, přesto s výrazným a osobitým autorským rukopisem. Působil také jako klavírista a znalec hudební estetiky, který své filozofické a hudební myšlení přirozeně propojoval.
Hudební vzdělání a vlivy
Přestože jeho oficiální profesní dráha vedla skrze právní a filozofická studia, hudbě se systematicky věnoval již od mládí. Studoval hru na klavír a kompozici soukromě, s hlubokým ponorem do evropské klasické tradice. Byl ovlivněn zejména hudbou baroka, klasicismu a impresionismu, ale také moderními proudy 20. století – od Janáčka po Šostakoviče.
Jeho tvorba není avantgardní v tradičním smyslu, ale spojuje klasickou formální disciplínu s melodickou invencí a harmonickou vynalézavostí, často s jemným nádechem nostalgie nebo filozofického podtextu.
Významnou část jeho díla tvoří klavírní hudba, která odráží jeho vztah k nástroji nejen jako skladatele, ale i interpreta. Těžiště jeho stylu spočívá v lyrice, polyfonii a tematické práci, často s citlivým využitím neobvyklých harmonií a rytmických posunů.
Stylové znaky
Pexidrova hudba je přístupná, ale intelektuálně náročná. Lze ji charakterizovat jako:
neoromanticky laděnou, s introspektivním a emocionálně vrstevnatým obsahem,
kompozičně disciplinovanou, často pracující s kontrapunktem a variací,
melodicky kultivovanou, s důrazem na přirozenost hudebního výrazu,
filozoficky podbarvenou, v souladu s jeho celoživotním zájmem o smysl lidské existence.
Hudbu chápal jako prostředek komunikace, jako „myšlení v tónech“, které doplňuje a rozšiřuje jazyk slov.
Veřejná činnost a recepce
Jeho skladby byly prováděny zejména v Plzni a okolí, ale také příležitostně v rámci českých koncertních cyklů zaměřených na soudobou hudbu. Často spolupracoval s amatérskými i profesionálními soubory, a některá díla vznikla přímo pro konkrétní interprety.
Přestože nikdy neusiloval o institucionální kariéru v hudebním světě, byl respektován jako nezávislý autor s osobitým hlasem. Byl členem hudební sekce Obce spisovatelů a účastnil se kulturního života v Plzni jako skladatel i publicista – například prostřednictvím článků v časopise Hudební rozhledy.
Hudba mu byla nejen profesní zálibou, ale formou kontemplace a uměleckého vyjádření, rovnocennou s filozofií a literaturou. Sám ji nazýval „nejpřirozenější řečí duše“.
Spisovatel
Karel Pexidr je český spisovatel, esejista, básník a autor filozofické prózy, který do české literatury vstoupil v plné míře až po roce 1989, přestože psal soustavně již od 50. let. Rozhlasový medailon věnovaný jeho životu a tvorbě je dostupný zde. Ačkoliv jeho profesní život byl dlouhou dobu spjat především s právem a později s filozofií, literární tvorba tvoří jednu ze tří hlavních os jeho tvůrčího působení, vedle hudby a filozofie.
Literární začátky
K literatuře měl vztah již od mládí, první básně publikoval v roce 1969 v časopise Host do domu. V době normalizace byla však jeho autorská činnost prakticky odsouzena k tichu – většina jeho raných prací kolovala jen v rukopisech či soukromých opisech. Systematicky psal poezii, povídky, eseje i memoárovou prózu, ale vydání se dočkaly až po roce 1989.
Styl a tematika
Pexidrova literární tvorba je hluboce reflexivní, často filozofující, přitom však jazykově hravá, ironická a stylově vytříbená. Jeho prózy se vyznačují silným alegorickým nábojem, jemným humorem a důrazem na vnitřní monolog, v němž se mísí skutečnost se snem, introspektivní pohled s absurdní situací.
Ve svých dílech se často dotýká témat identity, smrti, času a lidského poznání, ale i absurdity civilizace a relativnosti pravdy. Využívá motivy podobenství, paralelních světů, sny i kafkovsky laděné situace. Postavy jsou často konfrontovány se ztrátou orientace, vlastními představami a hranicí skutečnosti.
Významná díla
Jeho první větší literární publikací se stala vzpomínková próza Vícov, v níž tematizuje dětství prožité na venkově jako mýtus a filozofické archetypy formující lidskou osobnost. Následovala řada povídkových knih, mezi nimiž vyniká soubor Kafkovské kontrapunkty (2000), čtveřice povídek s jemně fantastickými a existenciálními motivy.
Z dalších titulů zmiňme:
Přeludy – alegorické, symbolicky laděné prózy z období 1980–2000, vydané v roce 2020.
Blázniviny – groteskně laděné reflexe a satirické vize současnosti.
Kalifornie, jak jsem ji viděl – cestopisné črty z USA s osobitým postřehem a kulturním nadhledem.
Básnické dílo – soubor jeho poezie včetně juvenilií z 50. let, ve které dominuje existenciální tematika, láska, paměť a duchovní rozměr přírody.
Je autorem více než dvaceti publikací, které zahrnují vedle filozofických a odborných prací i beletrii, básně, eseje a cestopisy. Významným rysem jeho tvorby je její mezioborovost – přirozené propojení literatury, filozofie a hudebního vnímání světa.
Postavení v literatuře
Přestože vstoupil do veřejného literárního prostoru až ve zralém věku, jeho dílo bylo postupně doceněno kritiky pro svou hloubku, stylovou kultivovanost a originalitu. Pexidr představuje typ pozdního autora, jehož myšlenková i jazyková zralost dodává jeho dílům jedinečný charakter.
Literární kritik Vladimír Novotný jej označil za „filosofujícího prozaika s nezprostředkovanou člověčí moudrostí“, jehož styl se dotýká podstaty věcí bez přehnané patetiky, zato s uměřenou ironií a jemnou satirou.
Filozof
Karel Pexidr je významnou postavou české neakademické filozofie druhé poloviny 20. století a počátku století 21. Přestože vystudoval práva a působil převážně mimo filozofické instituce, vytvořil rozsáhlé a vnitřně koherentní filozofické dílo, které si získalo respekt svou systematičností, jazykovou srozumitelností a originalitou. Filozofii se věnoval s hlubokým osobním zaujetím od mládí, ovšem publikačně a pedagogicky se mohl realizovat až po roce 1989, kdy mu politické poměry umožnily veřejné vystupování a výuku na Západočeské univerzitě.
Myšlenkový základ a směr
Pexidr je představitelem kritického filozofického relativismu, který rozvíjel mimo rámec dominantních škol. Jeho relativismus není rezignací na pravdu, ale metodou, jak porozumět různorodosti lidského poznání a integrovat jej v širším kontextu. Ve svých dílech opakovaně tematizuje hranice poznání, role jazyka, prostor subjektivní zkušenosti a možnosti filozofie v době rozvinuté vědy.
Odmítal jak dogmatismus tradičních metafyzických škol, tak čistý empirismus. Jeho práce jsou analytické, přitom však nepostrádají systematickou strukturu a snahu o propojení filozofie se současnými poznatky psychologie, fyziky či kosmologie. Tuto syntézu nazýval „filosofií bez kouzla“ – očistěnou od zbytečné terminologické mlhy, ale o to srozumitelnější pro hledajícího čtenáře.
Hlavní témata a přístup
Pexidrův filozofický styl se vyznačuje trpělivým vysvětlováním pojmů, snahou o přesnost a důsledné odlišování reality, mentální konstrukce a poznávacího vztahu. Jeho klíčovými tématy jsou:
poznání a pravdivost – jaký je vztah mezi subjektivní zkušeností a objektivní skutečností;
relativita idejí – vliv jazyka, kultury a psychologie na vytváření filozofických systémů;
vědecké poznání vs. filozofické myšlení – obhajoba filozofie jako specifického způsobu vidění reality, který doplňuje vědu;
kosmologická témata – metafyzické úvahy o vesmíru a lidském místě v něm;
kognitivní omezení lidské mysli – důraz na psychologické faktory ovlivňující filozofické myšlení.
Klíčová díla
Pexidr je autorem několika rozsáhlých filozofických publikací, které tvoří ucelený systém:
Relativistická filosofie (1996) – základní výklad jeho filozofického přístupu a metodologie.
Psychologie a gnozeologie (2000) – propojení filozofie poznání s kognitivní psychologií.
Kosmologie z pohledu filozofa (2003) – filozofická reflexe vesmíru a vědy.
Kauzalita (s N. Demjančukem, 2009) – analýza příčinnosti jako filozofického i vědeckého problému.
Filosofie pro každého – popularizační, ale hluboce zakotvený výklad základních filozofických otázek, přístupný širší veřejnosti.
Bytí – pozdní syntetické dílo věnované ontologickým otázkám.
V angličtině vydal i knihu Philosophy for Everyone, kde shrnul svou celoživotní filozofii s důrazem na obecnou srozumitelnost a globální čtenářský okruh.
Výuka a společenská činnost
Po roce 1989 začal vyučovat filozofii na Západočeské univerzitě v Plzni, zejména na Právnické a Pedagogické fakultě. Vedl semináře, konzultoval filozofické práce a byl aktivním členem filozofického diskurzu v západních Čechách. I když nebyl profesorem v tradičním smyslu, jeho autorita pramenila z hlubokého znalectví oboru, interdisciplinárního rozhledu a jazykové kultivovanosti.
Byl členem Obce spisovatelů, ale stejně tak byl uznáván mezi nezávislými českými filozofy jako samostatný a systematicky myslící autor.
Pedagogická a veřejná činnost
Po roce 1989 se mohl veřejně zapojit do intelektuálního života a věnovat se rovněž výuce filozofie. V letech 1993–1999 působil jako lektor a vedoucí seminářů na Západočeské univerzitě v Plzni, zejména na Právnické, Pedagogické a Fakultě aplikovaných věd. Přispěl tak k rozvoji mezifakultní filozofické výuky a svým studentům zprostředkovával hluboký vhled do filozofie práva, etiky a epistemologie.
Byl rovněž členem Obce spisovatelů a aktivním účastníkem kulturního života v Plzni, kde se zapojoval do čtení, besed a veřejných přednášek. Pravidelně publikoval v odborných i kulturních periodikách, jako například v Hudebních rozhledech nebo regionálním Plži.
